Zima je tu

Hory sténají pod tou tíhou lidských přání,
co nesplněnými navždycky zůstanou,
tam sněhové vánice kolem nich uhání
a meluzína s větrem pozvolna vanou.

Tam srdce rytmicky tlučou jelenům
a z parohů jim rozpuštěné vločky stékají,
tam ledová deka brání téct pramenům,
kde mladí kapři zmateně bloumají.

Veverky už zalézají do svých skrýší,
utíkajíc před sebevědomými havrany,
jejichž krákot celý ospalý les slyší,
že vlaštovky jsou bez okolků vyhnány.

Slunce ztrácí síly proříznout ty mračna
a koni se oblékají do nových srstí,
avšak nám to bývá zima značná,
nabíráme si teplou vodu do hrstí.

Husí kůže, promrzlé prsty, stud a chlad,
za úplňku nám do tváří štípe mráz,
má to vůbec někdo rád?
Možná jen na sáňkách sjíždět dlouhý sráz.

Země dlouho spí ve tmě slunovratu,
vichor mi bere dech a nevyřčená slova,
bude to zima ve znamení návratů?
Návratů starých a krásných časů?

Prostě se vrátila, je tu znova,
kdy slzy nám ke rtům přimrznou,
možná zůstanem v teple domova,
za oknem rozbředlý sníh se stříbrnou
barvou dávno pryč. Jako to všechno.