Babí léto

V knihách se píše o létu pozdním,
avšak to jen pouhý kalendářní list,
ptačí zpěv s větrem plynule dozní
a ticho prořízne havraní hvizd.

Včely usnou na pylové peřině,
pod nohy se mi jablko zakutálí,
podzimní úklid v místním hřebčíně,
ryzáci ve cvalu celí rozesmálí.

Někomu smích dávno přešel,
jen co se podíval na ta mračna,
ten sladký čas už totiž odešel,
protivná nálada a slova uštěpačná.

Proč babí léto nikdo nemá rád?
Vždyť malíř si s barvičkami hraje,
veselost a kouzlo chce stromům dát,
spadané kaštany zaplňují háje.

Duši nám ovívá tklivá melodie,
sníme nahlas, nechce se nám spát,
co na tom že venku pořád lije,
v dešti mě baví pobíhat a vlát.

Oblohu zalívá barva inkoustu,
brzká tma, proč se jí tak bojíte?
V městě se rozsvítí lampiček spoustu,
zpod oblaků Casiopeu spatříte.

Už konec prázdninové pohádky,
rozpálený písek od kotouče žhavého,
pro někoho to jsou další začátky,
někdo však dostal roli padlého.

Ten Čas jde zase dál,
stejně jak šel před tím,
můj úsměv se teď nesmál,
nehrají totiž prim.