Voda

Před počátkem našich životů,
v hloubkách San Juanských lesů,
odhalila svou krásnou nahotu,
tančila jak na barokním plesu.

Na jaře smáčela róbní krajky,
každý ráno do noh studila,
večer omílala vyschlé skalky
a další den se zas vrátila.

V létě kropila pošlapanou trávu,
zrzavou smývala z vlasů,
tekla dál, do nedalekého splavu,
neměla konce, žádných zátarasů.

Na podzim sklízela spadané listí,
za stmívání hasila táborové ohně,
to ona nám tu život jistí,
po celý rok, v každé sezóně.

V zimě z ní čistý akord ledu je,
holé větvě do přikrývky zahalí,
na chvíli se zastaví, nepluje,
jsou suchá vápencová úskalí.

Voda je od Boha dar,
je to zázrak vlastně,
co o ní psát dál?
No není vám to jasné?