V mlze

V rozpuce dvou neporazitelných skal,
skal svého srdce tvrdého jak kámen,
v pustém to lomu kde sníh pod ohněm tál,
s hlasy z nedaleké modlitby, amen.

Utichal oheň, pak kúra praskat začala,
větve borovic ji bodaly do tváře,
se zavřenými víčky s nimi si šuškala,
pod velkou to lucernou měsíční záře.

Dívala se na odraz té ztracené mlhy,
který se kamsi pomalu rozplýval,
spadl do údolí, na dušičkové trhy,
jež ponurý podzim listím přikrýval.

V hluboké rokli hledajíc ty naděje,
co čekají ji na křídlech anděla,
to až překoná kopce, hory, závěje,
až dospí noci, co z části probděla.

Mlho, odnes mě prosím za polární kruh,
kde mě scenérie ukolébá ke spánku,
pod jemnými odstíny nekončících duh,
vedle medvíděte pijícího ze džbánku.