Přichází

Z plání zavál vítr z hor.
Je probuzeného jara kralování,
od pramenů bystřin vln laškování
a v polích vlání.

Pojď, slunečný pane,
do kraje, nížin vkroč,
svými paprsky v očích toč.

Na zelených lukách,
na lesních pažitech tančí Máje kůň.
Zadupal poprvé;
tryská zeleň ze starých stromů.
Zadupal podruhé;
nastává čas hromů.
Zadupal potřetí;
otevírají se brány květných domů.

Přišel rosy čas,
štěbetavého rána jas,
oblaka někam plynou,
modřín má barvu jinou,
v rozsedlinách skal,
je života cval.

Na březích potoků žluté Blatouchy září,
vítr s divokostí se páří.

Přichází čarokrásná noc
a nastává Máje moc.
xxx
Korunami stromů jaro zní,
chvějí se lístečky v trní,
protahuje se zem,
otevřela se lesu dlaň
a schovala se do ní laň.
Bude květů bál,
sen o Máji se mi zdál.

Ráno háčkuje modré nebe,
zelený stín ještě zebe,
viděl jsem Petrklíči tebe,
který jako malé ptáče,
pro slunce pláče,
že ho málo hřálo,
pohádku o kráse nepovídalo.
xxx
V křovinách svítí zelené světlo,
v mechu choulí se teplo
a v háji zní ptačí trio.
Co na mne zbylo?
Sedmikrásky na lukách,
žluté Podběly,
při pohlazení se zachvěly.
Panenky šípkové,
tančí jarní skřítkové.
Zpěv kosa na hromosvodu,
na žížalu jej svedu.
Stříbro plynoucí řeky,
vzdech v rákosí,
chodí žabáci bosí
a poděkování podvečera,
má touha jmenuje se Věra.
xxx
Z lesního stínu vykvétá vůně luk,
vysokou trávou rozběhl se kluk,
kytici kvítí dal si do dlaní,
Máj usedá do rosných saní,
hlas nemá již jako vlásek,
probudil žitný klásek.

Pod mezí hrají na fujaru,
leští trnů brnění,
zpívej růžičko o jaru.

Nad kopcem stála zvonice kamená,
je tam teď dům pod lesem,
za ním borovice temná,
do dvora se vkrádá ticho s večerem.

Mirků! Mirkůů! volá splav pod jezem.
Večernice pozdravila se s Májem,
nad tůněmi krouží světlušky tanečnice,
z oken prýští světla zář
a Máj odkrývá svoji tvář.
xxx
Z pokoseného břehu suchou trávu beru,
pokládám na říční proud,
zapaluji suchý troud,
jiskry žhavé,
nejsou ještě staré,
stoupají pod setmělou oblohou,
tvoří jasnou korunu, nad spanilou zahradou.
xxx
Na hladině pod vrbou,
přou se žabáci mezi sebou;
Kam ten ocún dáme?
Mlze ho prodáme.
Co máme za tůni?
Má pět vůní.
Jedna je od lesa,
zpívá ledňáček Nebojsa.
Druhá od měsíce,
té je tam nejvíce.
Třetí od dívčího pohlazení,
čtvrtá z lučních trav,
pátá od ptačího švitoření
a do klína samoty,
ulehají kraje dřímoty.
xxx
Od polí spěchá lesní stín,
aby se položil v řeky klín.
V domě pod skalou,
čte si Mirek baladu o Máji celou.

Nad kopcem u lesních vrat,
jde ticho spát,
vzpomínka zvonice,
zvoní lásku velice
a ze starého oceánu,
budí se slunce k ránu.

Přichází jeho majestát,
tobě chci, Věro, svoji dlaň dát.
Chlapec jde s námi,
navždy je od mámy,
která životní pouť,
nechala někam plout
a její Mirek,
není již malý synek.
xxx
Stojíme na kopci nad lesem
a slunce oblouhou jde sem.
Jede Máje rosný kočár,
zažehl nebeský požár
a laskavý stromů hlas volá;
Mirkůů! Mirkůůů!
Přijď mezi nás; život se toulá.