Rok

Dražší než kvítí letních dnů,
jsou temné květy podzimů.
Vyvolají zvláštní snění,
jimž se nikdo neubrání,
tehdy přichází loučení,
nelehké to soužení.

Loučíme se s teplým létem,
někdo i s celičkým světem.
A přece za dnů minulých,
život, láska, štěstí, smích,
jak letmý přelud čistoty,
kolem jsi zimo přošla Ty.

Nádherná chvíle, vzpomínám si,
letmý dotek jarní krásy,
když tento projev mládí prostý
zbaví Tebe líp starostí,
než ponoření do vody,
když pěvec pěje své ódy.

O jaru své ódy pěje,
na posluchače své se směje,
připomene jarní kvítí
a jak slunce svěže svítí.
Jakmile jaro odpluje
hned další čas tady je.

Další ten čas bude léto
i ono bude v básni této.
Co se vlastně v létě děje ?
Celý svět se rozesměje,
do rybníků chodí plavat,
vodou jde po sobě cákat.

Jeden čas jsem zapomněl,
mám čas, bych ho připomněl.
Ten čas je chladný jako z kovu,
hluchý k chřejivému slovu.
On je černý, bílý pouze,
přec o radost není nouze.

Však Vy víte, co je zač ,
vždyť ji viděl každý z nás.
Je to zima mrazivá,
i ona nás tu přežívá.
Tak to už je celý rok,
ke konci básně jenom krok.

Roky běží stále dále,
vždyť to přece všichni známe.
Jaro, léto, podzim, zima,
ze zimy je občas rýma.
Sud kulatý rys tu pije,
to je celá historie.