Procházka v mlze

Bílá tma mne do sebe vsákla
a spojila nebe se zemí.

Známá cesta se rozplynula
a stala se nekonečnou.

Pocit nebytí zesílil
a představivost
si rozdělila role.



Mlha seděla nad krajinou,
já se do ní bořila
po kolena,
a pokroucené větve holých
stromů
po mně vztáhly kostnaté ruce.

Nejistota,
číhala ukrytá
za temným obrysem lesa.

Ve vzduchoprázdnu štěkla liška.
Na hranici myšlenky
zatepala kopýtka strachu.

Co je to tam a tam?

Snad vlčí stopy?
A slyším divný smích.
Nemohu utíkat,
ztrácím se v mlžných závějích.




Mozek zbystřil,
oči se staly šelmou,
stoletá vteřina
mlžného bezčasí.

Pak bleskne mi v dálce
světlo,
kdosi tam lampu zažehl
a jako laso,
hodil mi paprsek úsvitu.