Podzimní rozjímání

Za plačícím oknem, co dělí tě od nemocného světa,
ustavičně pokašlává vlezlý vítr podzimních nálad,
aby v bezcitně ledových poryvech obnažil těla stromů
a bičováním deště zloby je bezostyšně donutil
k odhození posledních cárů kdysi barevného hávu,
co nenávratně skončí ve špinavé stoce tlejících myšlenek.

Svět pláče –
těžce se ti dýchá,
duši svírá úzkost
a příšeří dne umocňuje hlubokou nostalgii,
do níž se právě noří tvá prokřehlá duše .

Do mysli vplouvá – maminka -

a najednou zalije tě touha přitulit se k milovanému člověku,
tápeš a vědomě hledáš hřejivé teplo láskyplného objetí,
nechceš myslet vůbec na nic –
toužíš jen znovu prožívat ten hluboký pocit bezpečí,
máš obrovskou chuť odhodit těžké závěje povinností všedních dnů
a znovu být tím šťastným a bezstarostným dítětem,
co tiše vnímá vůni mámina náručí,
co nechá se něžně hladit a konejšit slovy,
která už dávno odvál čas …

a je tu láska

už dávno ztracená kdesi v hlubinách tvého podvědomí
s rodným listem v zažloutlých fotografiích z mládí,
jak půvabná vždy byla –
a voněla heřmánkem a mátou …
a dodnes zůstala průzračná a čistá
jak voda horských bystřin – ledová a svěží -
a srdce, které bilo jen pro pár letmých pohledů a krátké pousmání …
zas tluče na poplach –
teď vrátit ve vzpomínkách můžeš čas,
kdy ve svých dlaních svíral jsi svou lásku,
kdy zahříval´s ji v nočním chladu
a šeptal slůvka plná něhy vyšperkovaná krajkovím hvězd,
aby se tiše rozplynula ve spirále Mléčné dráhy…


Teď studený a sychravý je svět …