Voda, Slunce a krev

Kráčí panna po cestičce,
kráčí panna po lese,
lehké šaty, nohy bosé,
ona se však netřese.

I když všude sněhu plno
a tůně zcela z ledu jest,
jde si panna ladným krokem,
pro svůj každoroční trest.

Bílé vlasy hravě vlají
přes modravou očí zář,
plné rty a jemný nosík
zdobí přenádhernou tvář.

Letí vločka, druhá, třetí,
z šedých oblak padá sníh,
z chladných rtů se rozeznívá
nenávistný krutý smích.

Šaty čisté, z jinovátky,
tuhnou mrazem víc a víc,
konec už se rychle blíží,
panna dýchá z plných plic.

Tři měsíce vládcem byla,
teď už žezlo předává,
ocitá se na mýtině,
sněžení hned ustává.

Oblaka se vytrácejí,
panna cítí zoufalství,
poklekává, ruce k nebi,
probouzí se v ní rivalství.

,Nech, mně sestro na pokoji,
mně se ještě nechce jít,
mraky, moje, objevte se,
nepropusťte slunce svit.'

Obloha se zatahuje
a z vody je opět led,
avšak jen na malou chvíli
hned se všechno vrací zpět.

Ozývá se: ,Nechej toho,
teď je vláda v rukou mých,
Slunce, pojď ven, rozpusť sestru,
zbav už lidi časů zlých.'

Nebesa se rozostřují,
Slunce pálí do mraků,
panna klečí, rve si vlasy
a křičí do oblaků:

,Vraťte se hned, moje děti,
nenechte svou matku v tom,
chci tu zůstat, od teď navždy,
do jara ať bouchne hrom.'

Tu se zase zatahuje,
Slunce slábne, led se tvoří,
náhle silný záblesk světla,
všechny mraky rychle moří.

Paprsky se derou dolů,
propalují panně tvář,
kapky krve stékávají,
mýtinou se line zář.

Oblaka se rozpouštějí,
a led rázem roztává,
panna jako každý rok
svůj poslední boj prohrává.

,Jdi už sestro, skončila jsi,
teď už bude jenom líp,
snad se během svého času,
zkusíš učit ze svých chyb.'

Tělo taje, krev dál stéká,
okolí se ohřívá,
ledy tají, voda teče,
z panny slova kvílivá:

,Každá z nás má moje sestry,
spousty osobitých krás,
vadí mi však, že jsme čtyři,
však za rok mně tu máte zas.'

Tělo mizí, sníh se ztrácí,
místo ženské siluety,
v kapkách krve, objeví se,
první bílé jarní květy.