Půl sedmé z podzimu

I.
Deštivý večer a chlad se protahuje dveřmi.
V oknech, naproti, se líbají milenci.
Ale ještě včera měla zatemněná okna.
A asi plakala.

To proto, že bylo léto a chodíval k ní muž.
V dlani drtil lahev a toužil za ni jít.
A přemýšlel, zda má či nemá otevřít dveře.
Vejít do podzimu..

Je třeba zateplit hnízdo, myslel si. Před zimou.
A díval se do okna, kde stála, sama.
Pod tíhou samoty a touhy šel ji obejmout.
Ona to čekala.

II.
Nad nimi, na té staré sedlové střeše, to vím,
z večera usedají bílí andělé.
Jako velcí bílí ptáci. Drží se za ruce.
Vír lásky ...

Pak složí křídla a opřou se o starý komín.
Nikdo mi neřekne, proč tak křehká krása
se smí smísit s černými sazemi. Jak u lidí.
Nic asi nezbývá...

Je deštivý večer – půl sedmé z podzimu.