Jaro

Oknem derou se paprsky slunka, které si jen tak na obloze hoví,
je jaro! Modrá obloha nám vykládá a zpěv ptáčků nám to poví.
Teplé paprsky vytáhnou z peřin i posledního lenivého spáče,
který rázem ožije a místo spánku, po trávě vesele skáče.
Přes sněhové čepičky, co na trávě se usadily,
sněženky se snaží vyrůst, aby jaro pozdravily.
Jejich křehké kvítky přijímají vláhu svěží,
k tomu aby povyrostly, oblékly si bílé peří.
Poslové sluníčka zemi už rozžhavili,
ledovou pokrývku úplně roztavili.
Tráva se zelená v celé své kráse – čarokrásně,
básník si do ní lehne a inspirací mu je pro jeho básně.
Ach ta kráska, v bílém šatu, co zatím bojácně jen vykukuje,
snad by ji svlékl, ten drzý básník, snad na ni pikle kuje!
Však po čase už nebojí se, dáma jasná,
ukázat se světu – je přeci sedmikrásná.
V zeleném přílivu je záplava malých sluníček,
žlutavých lístků zapuštěných do dutých ruliček.
Smějí se a svou barevností ozařují celý svět,
bělásek nebojácný pro svůj spánek vybral si jejich květ.
Avšak po chvíli už zase letí, křidýlky mává,
letí k dalšímu kalíšku, co sladký nektar dává.
A ta jeho krása při letu, nutí zavřít oči a snít,
jaké by to bylo vzlétnout a až do nebe zamířit.
Bzučení včelky, co svůj úkryt našla v tulipánu,
básníka probudí, jak znovu procitl by k ránu.
Tulipány odkrývají své skryté poklady, své tajné vůně,
rostou všude kolem ráje na zemi, blankytně modré tůně.
Koukni se tamhle, vidíš tu nádheru, cítíš to kouzlo?
To jen pár fialek na záhon vklouzlo.
A svým božským aroma provoní nám dnů pár,
považ, jaký je to od nich přenádherný dar.
Na větvích stromů pupeny raší, aby z nich byly květy – za chvíli,
slouží jako opojný nápoj pro kouzelnice z lesa, divoženky a víly.
Růžovou a bílou celý sad hraje svou symfonii básní,
básníku, jen polož se do trávy a nad tou krásou žasni!
Nech se vláčet na vlnách slasti, nech sebou projíždět štěstí,
když uvidíš duhu při prvním aprílovém dešti.
Užívej okamžiku, pálení slunce a vůně květů,
to já jsem básník – a tohle mi stačí ke šťastnému světu.