O růžové zahradě

Už od rána se mraky s větrem potýkají
a teprve před chvílí ustal drobný déšť.
Stromy se chvějí a vzájemně dotýkají,
vítr chce příběh o růžích jim vyprávět.

Na pozadí černých a velikánských mraků,
v tak úchvatné záři se slunce rozlévá.
Růže v zahradě si s vodou povídají,
jak asi na poušti se zahrada zalévá.

A slunce se vysmívá hlouposti svých růži,
paprsky vysává krůpěje z květů.
Poznejte sami, na růžovou svou kůži,
jak trápí květiny sto pouštních větrů.

Růže se zlobí, že slunce je tak kruté,
bojí se o pleť lístků okvětních.
Bože, vy růže, pýchou tak duté,
zahrady nekvetou v těch vedrech vražedných.