Paní Zima

Chladivý dotek rána, v trávě se perly koulí,
strýček Měsíc na obloze zvědavě oči poulí.
V údolí nahá slečna stojí, obléká si šál,
meluzína zpívá, všem ohlašuje bál.
Ten bál, kdy přijde královna všeho ledu,
a pomstí se životu, dá okusit mu jedu.
Teplota klesne, od úst se pára vznáší,
pár doteků sněhu do duší smrt vnáší.
Nebo snad je to schovaná radost, schované štěstí?
Temnota za oknem pravý opak věstí.
Slunce nám zmizelo, nikde ho není,
zimní slunovrat délku dne mění.
Sněhové vločky dále vznášejí se volně,
dnem i nocí, radostně nebo bolně…
Paní zima na nebi otočila prstýnkem,
motýlek zmrzl – už nepohne křidýlkem…
Však koukni se támhle – jak si dětí hrají,
ony snad ze zimy a všeho toho utrpení radost mají?
Nekřivdi tak, za vše nemůže Paní Zima,
ona přijít musí – není to její vina…
Až sníh roztaje tak dá všem vláhu,
její slzy nastolí znovu rovnováhu,
život i zkázu.
Koukni se, už zase sněží,
ach Paní Zimo, ledová kněží…