Jaro?

Marně se snažím psát snad tisíc řádků,
už mi to vlastně vůbec nepomáhá,
to jenom kdysi dávno, zpočátku,
teď se mi ani papír pomoct nenamáhá.

Nikdo neví, nevnímá, nevidí,
marně vysílám sos signály,
ale na světě je tak málo lidí,
kterým za to nestojím,
aby se na mě aspoň pousmály.

Už ani slyšet nemůžu veselou písničku,
ani to Slunce už nechci tu mít,
všechno pak vidím na každém kousíčku,
byla tma, ticho, mráz a klid.

Dlouho už tápám ve svých chybách
a slovech, odpovědích a ve své realitě,
však už dávno jsem na pochybách,
(a to nejsou pochyby)
že si za to můžu sama.

Odsunuli jste mě na vedlejší kolej,
jak nepojízdnou tramvaj,
ale já ještě jedu.

A já myslela, že se na jaro těším,
že každý má náladu,
zatím jen vstříc novým zátěžím,
stěží ubránit se tvrdýmu dopadu.

Tohle mi ale fakt nepomůže,
jedině možná člověk.
Ten Člověk,
co není.

Třeba to jaro teprve přijde.