Vysněný svět

Jednou večer, až za víčka usedne mi spánek,
ucítím na tváři pohlazení, to jen lehký vánek
snaží se mě odnést do jiného světa.
Nechám se unášet tím přízrakem neznámým,
snad nové reality poznám, s láskou se seznámím.
Zvládne to jedno přání, jen obyčejná věta?
Zdá se, že zvládla,
jen jsem rukou mávla
a náhle se vznáším.
Ani nevím kam.
Je to snad jen klam?
Jen představa, ve které kráčím?
Mé nohy se odlepily od postele,
V místnosti je ticho jak v kostele.
A celé mě tělo do vzduchu stoupá.
Jakási neviditelná síla okno otevřela,
abych jím jako volný pták proletěla.
Jako dítě, co se bezstarostně houpá.
Houpu se dál,
houpu se sama,
houpe se král,
houpe se dáma.
Jsem šťastná a svobodná.
Nespoutanost je lahodná.
Jak zdvihnu hlavu a na nebe se zahledím,
vidíc měsíc jak tančí a hvězdy tančící s ním.
Snad doufám, že dotknu se jejich stříbrný kadeří…
Nechci už o tom jen snít,
chci s měsícem na mléčné dráze být.
A tančit – kdo nechce, ať mi to nevěří.
Tančím s měsícem,
tančím s ním.
Tančím s hvězdami,
sním či bdím?
Snad smím tu být
a nádheru do sebe vpít.
Noc končí a přichází ráno,
však o mě je postaráno.
Do postele se nevrátím.
Stále letím s neviditelnou sílou,
snad s nádhernou ametystovou vílou.
Své dobrodružství nekrátím.
Obdivuji krásu z výšky,
obdivuji hradů vížky.
Střechy domů,
koruny stromů.
Stovky drobných hlav,
ryb plný splav.
A pak z normálního světa odletíme,
hranici kouzel přeletíme.
Ocitneme se tam, kde nádhera jen kvete.
V říši snů, v říši divů, kouzel a magie.
Ten sladký pocit vnímání opije.
Je vám krásně, když jen chcete…
Chci, toužím,
po lesklé trávě se ploužím.
A píseň zpívám,
báseň skládám.
Obrazy vnímám,
víru neodkládám.
Mé bosé nohy brodí se v jemné trávě,
na kterou tisíce perel dopadlo právě.
To rosa si jen tak líně leží.
Klidně hladí okvětní lístky,
klidně zavlaží podzemní hlízky.
Zatím svět kolem běží.
Neběžím s ním,
protože smím
stát.
A lhát.
O svém ohromení.
Tvrdím – žádné není.
Krásné květy jsou rozházené po stráních,
barevnost je před šedí světa zachrání.
Jsou modré jako den, černé jako noc…
Červené jak krev, rudé jako láska,
jemně bílé jak alabastrová kráska.
Okouzlené zírám, snad použily svou moc.
Jsem jimi polapená,
jako drogou opojená.
Nechci být zatracená.
Jsem jen okouzlená.
Čárami a kouzly,
co do duše se sklouzly.
Stromy do výšky se tyčí,
staré příběhy do okolí křičí.
Svými listy mluví a zpívají.
Jsou plní života, příroda dala jim mízu do jejich žil.
Múza vložila do nich moudra, po kterých kdekdo zatoužil.
Větve se ve větru smýkají.
Jsem smýkána s nimi,
duchy starodávných dnů.
S duchy starodávných snů.
A nocí.
S mocí.
Využívanou stromovými mimy.
Život ovládá tu vysněnou krajinu,
ukrývá ve svých útrobách celou zvířecí rodinu.
Motýlky a laně.
I bytosti tajemné z minulosti,
našli zde úkryt v přítomnosti.
Draci a saně.
Nemám strach.
Nikdo z nich není vrah.
Zlo i dobro na vážkách vah.
Je vyváženo.
Křehce naváženo.
Chytře rozváženo.
Mraky na nebi si létají,
ptáci se s nimi proplétají.
Radost a smích ovládl prostor i čas.
Kormorán natáhl svá křídla,
ze země vystupují horká vřídla.
Slyším tajemný přírody hlas.
Jsem šťastná,
že jsem přítomná tady a teď
I když budoucnost jasná,
postaví mezi nás zeď.
Mezi mě a můj vysněný zázračný svět.
Uvrhne mě zase v stereotyp a šeď.
Kráčím po úzké cestičce z oblázků,
naposled všímám si nádherných obrázků.
Jejich malířem je snad sám zázrak.
Ametystová víla jde vedle mě,
zase mě vede do země.
Která po kouzlech nemá ani náznak.
Do panelákových šedí,
každý sám sebe si hledí.
Jsme smutní, melancholičtí a bledí.
Společně a přitom sám každý z nás sedí.
Snad každý sní o svém světě kouzel a magie.
Kde i led na chvíli ožije.
Loučím se se svou průvodkyní,
s fialkovou vévodkyní.
Vracím se do své postele s nebesy.
A poklidně usínám,
už ani nevnímám.
Tu vůni, kterou jsem cítila tam – kdesi.