O žabákovi

Kárala žába žabáka,
ať v noci tolik nekváká
že prý v okolí žabince
ruší ostatní jedince.

Cítil se žabák uražený
od výčitek vlastní ženy
a tak hned časně od rána
vydal se hledat skřivana.

Plynuly dny a plynul čas,
poctivě trénoval žabák hlas.
Doma ho žena oplakala,
pozdě svých činů litovala.

U rybníka se za měsíc
objevil žabák, jako nic
to bylo veselí, to bylo slávy
žáby mu na počest zakvákaly.

Žába se omlouvá s vyznáním
že ho má ráda i s kvákáním
a že to bez něj bylo drama
nikdy už nechce prý být sama.

Žabák pak pravil hrdě:
,,trénoval jsem a tvrdě
jako kůň jsem tvrdě dřel
abych v noci krásně pěl"

Od těch dob nekvákal nikdy víc
každý večer pak na měsíc
když se tma krajem rozlije
pěl své úžasné árie.

Celý rybník mu naslouchal
za krásných tónů sladce spal
věřte mi, vdyť ten jeho hlas
uspává každou noc i nás!