Malíř spánku z nových

Pod řasou tvou se kapka ohýbá,
pomalu šedivě stéká, rtům uhýbá,
až opustí tvé tělo – opustí tvůj řád,
snad v dálce rozpustí se napořád.

Zima bezhlasně, jako malíř spánku z nových,
tenkou tuší tahá nitě per savých,
ach, jak to soví peří do krajiny roznáší,
zase smočí štětec, nádech tudle rozpráší.

Skrytý příběh na obrazu usychá,
jen štětce zlatí vodu do ticha,
stačí nadechnout se, utřít ji,
snad každý svá přán vidí v Měsíci.

Kapky tu modrost očí dokreslí,
rozkvetlé pavučiny louže nářků odnesly,
na boso tančíš, v dlaních bodláčí,
to hejno ptačí, jak volné bezmráčí.