Mrak do kamenů vyrytý

V moři kapek bezbřehých a bez teze,
v dáli šepot hladí, rok po roce se veze,
už pod stínem mým a hluboko za ním
duše slepců se otvírají větvím.

Slunce do klubíčka stočený, oblak páry,
jenž po kapce plynoucí ucpe všechny spáry,¨
už na pevnině a hladině obraz odevzdaný,
soumrak zná jen nebe zastavený.

Rychle rostoucí větve obepínající starou zeď.
co cihly postrádá, jenž barvu noci nosí šeď.
už ruce srdcí chtějí kouci duše posmrtný,
jako stromy, před nimiž jsou kmeny kovaný.

Ode zdí se ozývá cizí křik a neštěstí,
v hladinách se divně zmítaj slova v rozcestí,
už dlouze, jako z kamene a do kamene tlouci,
dlouze postrádají slova proměněný v soucit.