Vánek

Bezstarostně letí po krajině,
chladí nás i hebce hladí,
darem je mu věčné mládí,
proto vyvarován lidské hraně.

Nesouc ptactvo všeho druhu,
letěl pořád dál a dál,
sám nevěděl, kam se hnal,
náhle spatřil krásnou duhu.
Z pruhů mnoha barev složená,
zahnutá až k stropu světa,
unikla jí něžná věta,
vánku srdce šťastně zaplesá.
Obrovskou rychlost nabíraje, směr už dán,
chtěl pohladit si hřbet její,
lidé v dálce vystrašení,
z milého vánku stal se uragán.