Ulehání do rozkvetlé trávy

Dýchám vůni
rozkvetlé trávy,
na vysokém kopci
v níž ležím.
Na louce pode mnou,
pasou se krávy,
…sním o jaru….
dokud se neprobudím…

Ranního slunce
cítím zář,
jsem vzhůru –
kde je můj sen?
Letmý pohled
na kalendář –
den první jarní –
21.březen.

Z okna stačí,
jeden pohled jen,
abych svůj sen
ranní,
opět našel.
I nezkrotnou touhu
vyrazit ven –
ovládnut ji!
Za snem jsem
vyšel.

Před chaloupkou
děti si hrají,
radují se,
vesele skotačí:
do díry kuličky
cvrnkají
nebo se honí
za káčí.

Na povoz sedláka
Naskočím –
nechám se vést…
Nevím kam!
Tváří do kraje
se otáčím,
nohama houpám
sem a tam.

Jedeme podél
rozkvetlých stromů,
jimiž lemována je –
prašná cesta.
Míjíme několik,
malebných domů,
před námi tyčí se
veliká města.

Já však po jaru –
svém kopci toužím!
Pro nic jiného
nezbývá očí mých.
V zatáčce z povozu
skočím
– dál jdu
opět po svých.

Cesta zavádí mě
na okraj lesa –
slyše šum vod,
ptáků zpěv –
vkročím do něj,
srdce plesá –
jdu hloub,
bez cesty zpět.

Korunou stromů
slunce proniká –
s šerem bojuje
o každou mezírku.
Nechávám čas,
ať si utíká,
pospíchaje
k blízkému jezírku.

Na břehu bříza
majestátně stojí.
Na hladinu vrhá
svůj stín.
Já vyčerpán,
usedám pod ni,
hlavu sklopenou
v klín.

Po chvíli jakoby
ze sna procitám –
opět na nohou –
stále kupředu běžím.
Venku z lesa
náhle se ocitám,
co však stalo se?
Sám nevím!

Z úpatí hledím
na vrchol kopce,
tak vzdálený,
zdá se být!
Vzhůru stoupám –
jde to jen těžce –
přestávají síly
svůj život žít…

Stojím na kopci –
kopci ze svého snu.
V uších slyším
bučení krávy –
snil jsem o tom
tolikero dní –
a s bušícím srdcem,
šťasten ulehám
do trávy.