Bouřka

Na nebi se pomalu stmívá,
Perun se rozzlobeně na Zemi dívá.
Zlobí se, že stvořil chýši hříchu,
Rozhodl se zničit lidskou pýchu.

Vlaštovky bláznivě poletují ve vzduchu,
Perun se těší v duchu,
Že se mu podaří zničit zlo a nenávist,
Strachem z bouře padá i dubový list.

V dáli slyším hřmít Perunův hlas,
Nedokážu odhadnout, kdy příjde bouřky čas.
Perun začal silně foukat,
Perunovy děti musí na to s pláčem koukat.

Hřmí, fouká, prší a lidé čekají,
První blesky a všichni se rychle schovají.
Blesky blýskají tam a zpátky,
Trefí se do staleté památky.

Lidé prosí: „Perune, nech už toho,
Víme, že provádíme hříchů mnoho,
Budeme už hodní, přísaháme,
Každý rok ti oběť dáme!“

To se ješitnému Perunovi zalíbilo,
Tak se opět slunce v mracích uvelebilo.
Lidé však opět zapomněli na své sliby,
Perun jim připomněl jejich chyby.

A tak to jde stále dál a dál,
Dneska se ptám: Kdopak by se Peruna bál?
Bouřka a pak čas klidu,
Perun ještě dal další šanci lidu...