Vzpomínka na ježky

Sníh sotva tál, vykoukly sněženky,
ve výšinách první poupátka,
nevinné narůžovělé panenky,
jarní pučící zahrádka.

A co v létě, když slunce pálilo,
zelení ježci pichlaví,
hejno pichláčů v korunách tančilo,
statné stromy radostně zabaví.

Přišel podzim, ježek se nám rozlousknul,
hnědý poklad kutálel se po zemi,
z pod strakatých listí vykouknul
a hop, už posbírán je našimi dlaněmi.

Ježku, já tě nevidím, kam jste zmizeli,
když procházím se tvou álejí,
dívám se jen na macešky a plevely,
poslední jírovce se tu svíjejí.

Už nebudem tu sbírat kaštany,
už nebudete se tu stářím kymácet,
i tak kruté mohou být záchrany,
museli jsme vás nechat pokácet.