Rozpůlená

Tak malincí, kocháme se zpovzdálí,
bez něj by nám oči prázdnem zely,
jak neúnavný korálek se kutálí,
chvíli jenom kousíček a tu zas je celý.

Snad Slunce nám ho jen tak krájí
a kampak tu druhou půlku schovává?
Že by v paprscích ukryta potají,
k odpočinku sluníčko ji uspává?

Až vyspí se, odplavou stesky,
až osuší své zvlhlé tváře,
do řek nakreslí nám odlesky,
do moří rozlije se záře.

A kdopak teda půlí nás
na dva neznámé ostrovy,
bere jim rozechvělý hlas,
že si pak nic nepoví?

Kdopak nám ty duše půlí,
krájí tak lhostejně
a nechává jen tu pevnou vůli?
Spoustu sil jít dál,
když by to stejně
v koutku nitra každý vzdal.

Ale nakonec ne,
věří, že se to obrátí,
protože ví,
že slunce ochraňuje měsíc,
a tak čeká
na to slíbené zahřátí
klidně i na tolik tisíc
vybledlých dnů.

Vždyť já chci být taky celá
a ne jenom
rozpůlená.