TICHÁ PLANINA

Větve se shlukují v jednu bytost,
mrak černý vykreslil do nebe kříž,
strom zemdlelý předstírá sytost,
před svými zraky staví si mříž.

Kapka rosy padla na hrubou zem,
popálená kopřiva spálí plameny,
stébla trávy stvořila živoucí lem,
úder blesku rozlomil lítostné kameny.

Povoz větru a deště se blíží,
pod dohledem květin louka stůně,
na cestách beznaděj se plíží,
ticho je zvláštní omamná vůně.

Valčíkové kroky shořelého lesa,
tempo udává vymýcená paseka,
vyprahlý potok jiskřivě plesá.

Křik neviditelných vran mlhavých,
stopy lidské, co se vpíjí v zem,
pár posledních myšlenek prchavých,
co vrací se znovu jen sem.

V pochodni tu utichne oheň,
černá noc zaseje temný třpyt,
každý sten si je sám sobě roven,
tělo probodne svíraný klid.