Jen to listí

Znala jsem je jako svý boty,
všechny sady, všechny ploty,
podél spletí kořenů
kvetoucí skalku,
v záhybech kmenů
tančící Rusalku
a teď
ani už nevím, kolik má
tohle město vlastně parků…

To jak z mičudy už nebyl kamarád
a pinkání už se tak nesmálo
a na góly nechtělo se hrát,
tohle všecko najednou přestalo.

Sčítání lejna padajícího na lavičku,
sledování kaštanů líhnutí,
pak jako vždycky, přeci k rybníčku,
na to naše chlebové krmení labutí.

A dnes
labuť žádná snad už tam není,
jen voda co odráží zeleni
a lavička čerstvě koupená,
pod mizící kaštanovou álejí,
kde už se nová slabounce zelená,
hubení výrostci jemně se vzpouzejí.

Tak jak jde čas,
kolik cest to udolává,
během těch spousty tras,
jak bylo nic nenechává,
všude kolem nás,
už nic stejné nezůstává.

Jen ta duha v odrazu fontány,
když slunce za mraky se nepropadá
a ty šustivě uchu známé kankány,
jen to listí co zase jednou padá…