Země

Krásná a hornatá
pláň jejího těla jest -
nekonečná, přesto má začátku i konce,
rozlehlá pod stromem mohutným.

Zahalená, přesto nahá,
skrývá v zemi onu lest,
po níž prahnu tak horouce -
života studnu, skrytou údolím.

Rozpůlený je místo očí rubín,
sestupuji úžinou osamělých hor,
až ke studni věčné, z níž piji stále lačněji.

Vznáším se v oblacích jako cherubín,
zasněn přelétám moře živlů. Padám za obzor,
nelétám však – klesám stále hlouběji.

Výbuch emocí na kusy hory trhá,
mohutný požár hledá krmě vprostřed duše,

jen blázen do hlubin bolesti se vrhá,
studna zbarvila se do odstínů růže...