Údolí říčky Libochůvky

Jsem úplně sám cestou na vlak
a i ten zpola plný osobák stavící v Řečkovicích
vlastně nikoho neveze.

Dech říkonínského nádraží voní pražci
a trávou sežehlou odkvetlým létem.
Cloním si oči a už kousek pode vsí
chrastí Libochůvka o kameny.
Bez proměny.

Není to daleko po proudu na místa dávných táboření.

Konec září po vymření zazáří červení jeřabin.

Pak tůň s hladinou do pasu, zaklenutá zlatem
březového listí.
Plavu tím bohatstvím a zjistím, že voda studící do slabin mě hřeje uvnitř.

Budou zrát trnky.
Ještě mrazem aby přešly a ztratily trpkost.
Jako já právě tady a právě teď.