Vesmírná

Do kráterů něžné Luny
ukryji své malé taje.
Tiše hraje ve své struny,
že jinému nevydá je.

Pokloním se před Venuší,
smyslné se poddám moci.
Nemluvím, vždyť ona tuší
každý můj, byť malý, pocit.

A na koni z mlhoviny
potáhnu si vesmírem.
Skoč můj oři! Zaplaš stíny!
Ať tu spolu nezhynem.

Na okraji Mléčné dráhy
zůstaneme na chvíli.
Napijem se její vláhy,
ať nás oba posílí.

Na tvém hřbetu vyčerpáním
sladkým spánkem usínám.
Na rtech s jedním malým přáním,
ať o něm jen nesnívám.

Můj koníčku z hvězdných nití,
náročné je někdy žíti.