Ach ty zelená hlavo

Kvákání té roztomilé průpravy
rozléhalo se už v samé dáli,
tu ze slepého ramena Moravy
strmý kopec ladně vystoupali…

pojďte sem, kvak, kvak,
rychle k obědu pádí
a hned ušpiní si ten svůj frak,
no jo, chlap,
potravu to on rád loví,
přece nechce, aby mu kamarádi
všecko sezobali,
to moc dobrý
kaštaní podslupkoví…

a zobal a zobal,
až vymotal se z listů křoviska,
pak na mě se podíval,
ta hlava v zeleným sametu
a hebkost jeho těla,
no jestli se nepletu,
ještě jsem neviděla
nikdy kačera tak zblízka…

Chviličku na mě koukaly
ty lesklý černý uhlíky
snad pro sebe si broukaly,
kde vlastně křídla mám
a kde plovák
a zdalipak znám,
znám taky zobák?

To víš,
já jsem jenom
jedna z těch bytostí,
co se potulují světem,
nekonečnou úsečí
někdy krutostí,
jindy radostí,
kdepak jehnětem,
ani kachnětem,
já jsem bytost člověčí…

lidská postava,
co za sebou zanechává
nepatrné stopy
od dávných počátků,
jen pouhá osoba,
co se teď vtěsnává
do těchto řádků
a nikdy nevleze.

Tak se měj,
kačere.