Nenarozená

Při nezastavitelné hřídeli
srdeční tlukoty,
když déšť popelí
a do spár smývá
zaoblená průčelí
blázna,
když do noci stmívá
vysoké překoty,
když Bocelli
dál poklidně zpívá…

ačkoliv jsem ho nikdy
vůbec neposlouchala.

Za mračny západů
poslepované rýmy
rozetnutých souladů,
nebohé listí
rozpolceně strhává,
studenou čelistí,
mlhavými dýmy
paprsky vysává,
tam někde vzniká
zárodek zimy…

Mysl mou úží
pod ledovými řekami,
co v kalužích uniká
ve zborcených mostech,
pod mou kůži
neslyšně proniká,
bílou halenkou
sebevědomě mámí
a pořád roste.

Až jednou se probudím
ze snové lodi
a za okny spočinu
velikou krásu,
zasněženou krajinu,
kdy jen se
konečně narodí?