Taje noci

Když do stromů se tma vhání
a čas minuty splétá do třásní,
noc obouvá si své střevíce
a na západě tak jemňounce jasní,
to z pod inkoustových plání
zase jako první
vykoukla Večernice…

Obléká si třpytivou košilku,
dívá se do zrcadel Andromedy,
koutkem oka pohlédne k jezírku,
ještě jednou, naposledy
trošku červeně na líci
a do úsměvu zvlní ústa,
snad se mu zalíbí,
panu Měsíci,
právě dorůstá…

Za okna upouští slabého svitu,
mimosvětě jádra dění,
když babička kudrlinky
háčkuje na zimní blůzy,
jehlice takhle cinkylinky
v ozvěnách nočního snění,
co posílá mi tu
ještě horké múzy…

Závojenku vytáhne z kapsáře
a všechny v mžiku probudí,
až dosáhne své největší záře,
po oblohách roztančí
ty žáry uvnitř, pod hrudí…

Když Slunce tiše dřímá,
jedna za druhou točí se dokola,
napříč nepoznanou bází
bezstarostně plápolá,
až ten čas nadchází
a nový dnešek vítá,
zapíná jí halenku,
už totiž
pomalu svítá
a zase jako poslední
ráno nám
zhasíná Jitřenku…