Závidím

Na louce rozkvetlé slunila se beruška,
krovky s tečkami rozložila na květu,
jeden z lístků sloužil jí jako osuška.
A tak se v celé kráse ukazovala světu.

Letěl kolem ní motýl, chlap jako hora,
hladově zatoužil po sladkém nektaru.
Tu uviděl rozkošnou berušku shora
a střemhlav se vydal jasnému průseru.

Slečna však byla dámou cudnou,
sklopila zrak a krovky bojácně složila.
Motýl čekal, kdy její tváře zrudnou,
aby se jí zdravá barva zase vrátila.

Onen muž se ujal napít nektaru sladkého,
beruška po něm koukala nesměle.
Záviděla mu, že může okusit něco drahého,
i když je sobota a ne neděle.

Zašeptala mu něco něžného do ouška,
on přivinul ji pod svá křídla bělavá,
zahalila je z listí zelená rouška,
berušce již do úst nektar květu skapává.