Kde se touláš?

Poslední listy vítr odnáší
a ponuré šero zírá do ticha,
snad své pocestné nevyplaší,
když mlha do útrob opatrně dýchá…

Pomalu, aby nepohltila ty krásné dozvuky,
usínající krajinu a šansony v nás,
v závětří vypouští své mělké výfuky
pro ten nadcházející klidný voňavý čas…

Třpytivé třásně a větvičkové svazky,
zdobení uliček i těch nejmenších měst,
nádech první punčové procházky,
kdy jen se první kráska hodlá snést…

Vždyť za chvíli
přijde to slíbené vyzvání,
rozbliká pohaslé žárovičky,
rozezní trianglů cinkání,
všechny nedočkavé svíčky
do plamínků rozzáří,
tak kdepak vězíš?
Ty slušivý cukráři…

Už čeká tu na Tebe
náruč dortu neposypaná,
až odlepíš se z nebe
a osedláš svého lipicána…

až zapřáhneš jej do oje
a obuješ oblačnou holínku,
zahalíš zemi do bílého závoje,
no kde jen se touláš,
ty náš neposedný Martínku?