Stalagmity

Homole většinou až po uši v blátě,
kámen šlehající vzhůru hledáš marně,
na dně jeskyně v hluboké pokoře,
v trusu netopýrů, co létají při stropě.

Ztepilých stalaktitů chudí příbuzní,
jež se k bratrancům dole moc nehlásí,
živí je jenom zbytky vápenné hmoty,
a skromnou almužnou kapající vody.

Ale též priapicky strmící falusy,
jež by dívky tak rády vzaly do pusy,
mnohé z nich se lesknou pohlazením lidí,
přesvědčených o kamenných symbolech štěstí.

Teprve až v nejhlubším lůně podzemí,
kde záhadně duní hlas země tajemný,
vzácné pohádkové svícny v tůních čnějí,
s náletem drůz krystalů věčného mládí.

Mělo by zůstat ukryto zrakům lidí,
krápníkové bohatství podzemích slují,
a stalagmity v temné nekonečné noci,
které oddaně stráží jen slepí mloci.