Zimní nálada

Okno mám dokořán,
zima mnou zmítá,
sněhová vločka studící
mi na ruku usedá.

A za ní druhá a ještě další,
jak malby na stěnách,
jako tma v duši,
neznám jejich původ.

Putují z daleka,
z vysokých výšin,
jak krajka z Maroka,
jak kníže Myškin.

Venku se smráká,
nálada opadá,
je ještě podvečer,
dlouhý čas do rána.

Sedící, myslící,
jak malé páže,
o sklo se rozbije,
slza jež zmrzne.

Už z dálky cítil jsem,
tu sílu mrazivou,
tu královnu chladivou,
jak uspává přírodu.

I mě teď uspává,
mrznou mi líčka,
jen do tmy zavzdychám
a zavřu víčka.