Mým Tatrám stále milovaným

Mé milované hory se mně připomněly,
kdy na Lomničák jsem v teniskách jen lez,
nemaje na lanovku, jsa bez peněz,
však za stínů letního podvečera,
já štítům moh i zblízka líbat čela
a Slavkovskému nos, bosé-li nohy chtěly...

A rovněž horké chvíle mi vybublaly ven
z paměti hluboké, co sílu hor již zná,
když padne noc a zima víc než zlá
se kolem všude točí a tma zahalí oči
a vytí šelem zlých nese se po úbočí...
Pak světýlko i slabé jest krásnější než sen.

A za zimního rána mé srdce šťastně plesá,
když od Spiše ty velikány slunko ozáří
a hřeben Tater Belanských lechtán je na tváři,
když lavina si po úbočích hřmotně zasviští,
kde předtím jsem se v létě koukal za svišti...
a náhle —
               ticho rozestře se —
                                           nad sněhobílá plesa.