Jarní snění

Jarní oblohou přešlápla nicotná šlépěje,
odraz její blyštivý hraje tóninou naděje,
luna do tmy zavyla poslední fázi,
lehký vánek bloudí po zemské tváři.

Souhvězdí tvoříc své smysluplné obrazce moci,
hlídá zlatavými úlomky duši samotné noci,
a třpytí se s láskou hvězdné milenky na mě,
a já vím - zkouší to s výdrží, ale klamně.

Blahobyt a harmonie vládne v srdci mém,
když slunce hřejivé maže paprsečný krém,
v noci svit je jak půl roje svatojánských mušek,
ráno však jak hřejivé uvítání tisíce parných pušek.

Mé tělo jest oblečené v jarním duchu,
každičkým pórem cítící kapky vířícího vzduchu,
všude kolem raší vonný květ přírody,
barvící okolí rukou svou neviditelnou své plody.

Pohled lidský si vychutnává každý doušek,
je to jako jedna z mnoha dalších zkoušek,
zeleň litá pletena je všude kolem nás,
kam až oko dohlédne - nekonečný pás.

Krajinu barevnou věčně země objímá,
pestrý obraz mé srdce tlukoucí dojímá,
nadpozemský vztah vymezují jen všechny vody,
ukazujíc na pískem posypané vlohy.

Jednolitý písečný a věčně rozpálený břeh,
připomíná smyslům mým sladký a chutný med,
moře světem linoucí se v dál,
každý by se hloubky jeho bál.

Ano, příroda je matka vznešená a velká,
Ne, nikdo nemůže tvrdit, že je mělká,
Věz - její krásy jsou jak nekonečné břehy,
pro mé smysly jak korbel něhy.