Loutková mše

Malou loutkovou mši skládám,
z dřevěnejch loutek duhového života,
do hlubin dětské duše padám,
neboj se, není v tom žádná levota.

Hraju na jevišti noci dubovým,
tragickou komedii bez špetky lásky,
s jestřábím pohledem ledovým,
marionetě třesou se žluté vlásky.

S trochou satiry, humoru, plesků,
s elegancí obratů, mrakem třesků,
ale i s nonšalancí vlastní mému stylu,
uzlem nervů, svázaných culíkem v týlu.

Pseudonemoc oněmělých, zčernalých duší,
zamilovaných dívek, válčících za soumraku,
do chlapců z naší roty, mířící kuší,
na staré maringotky kamínky z praku.

Enormní exploze pohltila mé já,
vcucla do vlhkého klína krajiny,
do lůžka z trávy, slyším Gloria,
znějící z postarší gotické ruiny.

Přemítám a nebo jen tak zírám,
hledám a nenacházím stopy předků,
jež hráli stejné divadlo, klam,
jak překrýt černý háv smutku,
halící lidstvo od nepaměti.