Podzim

Vítr zavane, listy zašustí,
Stromy je ze své náruče propustí,
Pomalu na zablácenou zem míří,
Padají vesele beze strachu,
Dole na ně již čeká pampeliškové chmýří,
Do šeda zbarvené od neviditelného prachu.

Listy si zpívají veselé písně,
S těmi co dříve již opadly znovu se tmelí,
Nikdo si nevšimne nešťastné tísně,
Tísně stromu co opodál osamělý se tyčí,
Pouze studený vítr mu zlá slova do uší syčí.

Suchý strom bez listí tak křehce vypadá,
Slabý a bezbranný smutně se mračí,
Přestože listí rok co rok opadá,
V jeho tváři se vždy bolest zračí.

Vždyť přece jeho kamarádi to byli,
Co najednou ho opustili,
Co na další cestu se vydali,
A jeho napospas osudu tu nechali.

Ovšem, strom netuší, že cesta nečeká je dlouhá,
Že život se jim rychle krátí,
Napadá ho stále dokola myšlenka pouhá,
Že kdyby chtěli, tak se jednou vrátí.
A nikdo z nich se tu přec již neukázal,
Co prosebných vzkazů jim po větru vzkázal,
Neví, že vítr doručit je neměl kam,
Vidí jen, že opět zůstal sám.

A stromy, kterým listy ještě zbyly,
také velmi brzy sami zůstanou,
I jim krušné chvilky nastanou,
Když vzpomínat budou na ty co byly,
A také se k nim nikdy nevrátily.

Potom šumění listí na dlouhou dobu ustane,
Ve studené krajině smrtelné ticho nastane,
Pouze suché kmeny ji teď musí zdobit,
A i když se jejich srdce na malé kousky budou drobit,
Hrdě a statečně budou tu stát,
protože vyhlídka na nové přátele je bude hřát.