Opuštěný záhon

Zahradník tu byl a teď tu není,
záhony jeho ruce nevyplejí.
Jeho ruce se o nás staraly,
chránil nás sklenicemi,
když kroupy padaly.

Já Lilie jsem spanilá,
jsem květina raněná.
Pečoval o mě s velkou pílí,
díval se na mě každou chvíli.

Já jsem Růže a bílá k tomu,
byla jsem nejblíže jeho domu,
teď odešel a opustil nás.
Co budu dělat až přijde mráz?!

Nad sedmikráskou
však slzu uronil,
vždy potěšil mě svojí vráskou,
když opatrně mě pokropil.

Lilie, Růže, Sedmikráska,
co ty zmůžou? Už je pryč!
Odvedlaho jeho kráska,
Prý vrahem má se nám stát rýč.

Byly jsme zanechány krutému osudu.
Já, Lilie, proti osudu bojuju,
Růže uvadla a mráz ji usmrtil,
její zoufalý nářek tím ukončil.

Sedmikrásce už kvítek nevykvete,
pohltil ji žal a vyprahllá zem.
Já naději mám stále v létě,
kdy teplo přinese nám den.

Však i mě stále zžírá žal,
bojím se, že nám zahradník lhal.
Říkal: 'Já vrátím se, vrátím!'
Nevěřte slibům, to vám radím!

Lilie ta květina spanilá
se po zimě cítí zrazená,
jediná přežila zimu krutou,
přesto ji někdo zadupl kanadskou botou!