Lesní parte

Pamatuji časy, kdy vzduch voněl deštěm.
Není to tak dávno, člověče, vzpomínej.
Uvízlo ti to v paměti? Víš to ještě?
Ten čas ti tehdy přišel tak zlej…

Zemřela ti žena s dítětem pod srdcem.
Ronil jsi hořké slzy, poražený.
O čem jsi snil, to zůstalo snem.
V duši neklid, zrazený.

Tehdy šel jsi sem,
usedl jsi v mé nitro.
Ač tvrdá byla zem,
čekal jsi tu, až přijde jitro.

A Slunce obléklo si ten den
šaty z nejjemnějšího kašmíru.
Jen abys mohl snít svůj sen.
Sen o životě na míru.

Propletl sis prsty se stébly trav,
jak bys ruku své ženy držel.
Ač padla rosa, zůstal jsi zdráv
a pokojně v mém klíně ležel.

Poslouchal jsi trylky ptačí,
jež tu byly pro tebe.
Já tehdy myslel, že to stačí,
že tě má zem nezebe.

Přes to všechno, lidský synu,
dál jsi zůstal člověkem.
A já nikdy nespočinu,
přišly jizvy v patách s věkem.

Místo trav teď svíráš v dlani,
sekeru a s úskokem
hledíš na mne a já na ni
tak to jde rok za rokem.

Vraždíš moje děti,
stromy pláčou a já též.
Jak? Jak teď je ti?
Tvoje láska byla lež.