Velká nebeská

Nebe se zlobí. Odhazuje dolů plody své zloby.
Vypustilo páru, jenž zhmotnila se ve vodu.
Svůj smutek tak upouští po jemných kapičkách.
Kap, kap, kap...
Drobné kapky dopadají na zem a ta je hned pohltí.
Vpijí se do lidí, do hlíny do chodníků… až zahltí.
A za chvilku už kapky nejsou.
Zem je vypila.
Měla totiž žízeň. Velkou žízeň.
Tu teď zabila.
Nebe ještě neskončilo.
Zlobí se stále. Víc a víc. Na lidi i na zemi.
To je k zbláznění!
Kapky zesilují, zrychlují.
Kapkapkap..kapkapkap..
Nebe se opravdu rozčílilo
Svou bezmoc i sílu pocítilo
Pláče prudce, intenzivně a z hloubi duše.
Proudy kapek z nebe příští.
Teď i minuty příští
Sjednocují se a táhnou za jeden provaz.
Provaz za provazem. Dopadají na zem.
Tam spojí se v kaluže.
Naplní sudy k zalévání, u boudy psí mističku.
Oživí nejednu kytičku..
Pak se obloha uklidní
Neburácí ani nenadává svou hromo-blesko řečí
Ustal pláč a už si křepčí.
Duše jeho líbezná řekla mu dost
Proč? Asi pro radost
Nebo vítr rozfoukal tu mizernou náladu?
No, co by. Ta teď letí někam daleko, kde potřebují trošku té nebeské zloby.
Dešťový mrak jak ten papiňák. Už nemá po nás hlad, tak jde jinam lkát.
Pochmurná obloha se rozsvítila, dobrá nálada se opět navrátila.
Nebe vyplakalo svou zlobu a chce se zase smát
Pojďme ven. Třeba si hrát :D