Kopretina

Na blankytné louce vztáhla hlavu k světu kopretina,
matně se lesknouce bělela se jako každá jiná,
však byla jediná.
Do daleka zářila jak slunce, co na obloze trůní,
krásná vábila svou bohulibou vůní,
či hledala se v tůni.
A ostatní květiny rostly v jejím bledém stínu,
závistivě za své přečiny dávaly jí vinu,
neměly rády kopretinu.
Její krása se zdála jako nekonečné snění,
však kopretina znalá věděla, že vše se změní,
neb krása přece věčná není.
Nastal den osudný, jak chvíle mohlo se to zdát,
ten portrét obludný, halucinace snad,
les začal cizince zvát.
V tichu klamném lehounké kroky se ozvaly,
ve znamení jemném květiny se probraly,
srnu na palouk pozvaly.
Podlouhlá cesta tvořená z každičké květiny,
srnu zvědavou dovedla do středu mýtiny,
až před zrak kopretiny.
Kopretina tiše shlížela na lesknoucí se rosu,
v dáli slyšela nadějný zpěv černých kosů,
mlčky přijala předepsaný osud.
Květiny potěšené chtěly se začít radovat,
v závisti dovršené o záři nechaly si zdát,
bylo však brzy na to se smát.
Na blankytné louce vztáhly hlavu k světu kopretiny,
matně se lesknouce bělely se jako bez viny,
svou září rozháněly stíny.