Noční suita

Obloho tmavá, saténem šitá
a svícny prosvícená.
Na počest krásy tvé, na tom si lpím,
noční suitu napsati smím?

Ve sklenici odraz noční vínové,
zbytečky romance červeně májové.

Za jarních chvil lehce se dýchá,
do vhka , bouřkových mračen se míchá.
A střídá se jak rondo v sonetách,
co Vivaldi v Obdobích zanechá.

Pověz mi, proč měsíc tolik svítí?
Frnk sem a tam netopýři hbití.
Kazí ti pověst, obloho temná.
Jsi šitá z pavučin, protos’ tak jemná?

Nech mne kousek si odnést s sebou,
založím tě mezi stránky.
K ránu tě studené kapičky zebou,
vložím tě do prostor bezedné slánky.

A zas budeš tak černá,
mléko v tebe vyleju
Závodní dráhu vystavím
a hvězdy v tebe oseju.

Pak jenom přelétne kolibřík,
křídly mávne.
A ledabile rozmístí
planetky dávné.

Ráno vdechne život světlo
a z hvězd si udělá snídani.
A rozdat den v mrakovém kočáru
přijedou ospalí poddaní.