Vody Jadranu

Tichá studno moudrosti
v níž se krása snoubí,
loďka s bílým plachtovím,
jež po tobě bloudí.

Slyším zvonky andělské,
toť tvůj kliný šum,
odlesky skor nebeské,
toť můj druhý dům.

Zpívám teskně baladu,
o nádheře světla,
stříbře barví hladinu,
tu barvu navždy měla.

Chápu, čím byl okouzlen,
Monet, malíř imprese,
Degas, Basille, chápání,
svět však tohle nesnese.

Úsvit nový, zlatavý,
prolínání barev,
za tohle by vraždil
i sám mistr Manet.

Tisíc očí pohlédne,
nic však není stejné,
pomalu mi v dáli
onen pohled bledne.

Tklivé vody Jadranu,
jež mne tolik vábí,
bouhužel již mizí
někde kdesi v dáli.

Myšlenka však krásná
v mysli utkvěla,
abych na ni při úsvitu
opět ráda vzpomněla.