Slunečnice

První stránky knihy,

první verš co kutálí se pod mým zrakem,
něžné lidské myšlenky.
Jak motýl do sítě snů být lapen,
skrze sníh rostou první sněženky.

Pátá, šestá strana otáčí se ve větru,

verše utíkají jak děti slunečných dnů,
úsměvy těch zranitelných srdcetváří.
Tak sním další ze svých snů,
jak kousek slunce v polích léta září.

Dvacátá a hned zas další strana se klopí,

ty verše mají duši, mají harmonii,
jako píseň co zní skrze noty.
V tom letním horku, v letmé ironii,
hoří, ač nemá plamen, nemá knoty.

Poslední stránka, pak už jen prázdný list,

poslední verš co promítá se do mých očí,
slova znavená jak malá tanečnice.
Tak krásná, až hlava se všem točí,
duší slunce, slunečnice.