Procházka zimou

Bílá peřina už pokryla všechny stráně
a vločky neví proč se přestat snášet.

Přišla zima.

Do oken zavanula tichý bílý klid,
lidi zahnala do bytů,
nechala ulice zpustnout
a noc přijít o trochu dřív,
než bývalo zvykem.

Slunce pryč bylo zaplašeno tmou,
která si volala hvězdy na pomoc
a ty se skryly pod rouškou mračen,
která pak po kouskách
padala
a padala
zpět na zem,
aby ukryla v sobě tu nehostinnou krajinu.

Všude je bílo
a tiché prázdno
pohled mi halí let bílého chmýří...
nikde nikdo.
Jen mráz.

Moje dlaň však už zná,
jak chutná teplo.
Naučila se ho od tebe krást,
roztřesená jako listoví ve vánku,
a druhá jí tiše záviděla tu její kamarádku.
Jdeme dál tou ulicí,
necháváme za sebou
dvě řady znaků,
v kterých nikdo nebude číst,
až sníh je ukryje
pod svá bělostná křídla.

Dvoje šlépěje
našich promrzlých nohou.
Propletené obrazce,
jako inkoustové kaňky 
Jako saze
Stopy po umělcově tužce,
které zůstaly na bílém papíře
snad úplně náhodou
snad úplně poslední.