Kapička rosy

Nad mladým dnem, či starou nocí
Na listu zeleném, teď zrodila se kapka rosy.
Průzračná slza ranního dechu,
Třpytí se nad loukou, nad kousky mechu,

Je perlou tohoto místa a této proměny,
Jak nejčistší křišťál Odráží se v našich očích,
A naše oči se odráží v ní.
Jako pohled do duše anděla,
Jako když člověk překrásně sní.

Pod něžnými doteky chladného vánku,
kapička rosy, se na lístku chvěje,
odráží světlo, a na svět se směje,

dá pít mravencům, broučkům i včelám,
krásnější věci, sám málokdo dělá.
Je lepší na světě jen malého zázraku,
Než podlehnout, chmurám, zlobě a přízrakům.

Když slunce prostoupí, mraky a stromy,
Dojde až ke kapce, tam mezi zvony,
Zlatavou září tělo jí protíná,
A v půli dne, kapička umírá…

Zítra však nad ránem,
Vrátí se mezi nás,
Čirá a třpytivá,
Tak jak ji každý z nás zná.