Hřích noci

Šumění listí v letním vánku
jak hudba z ráje jemně zní,
vonící tráva láká k spánku
a nebo aspoň ke snění.

Čas svoji mocnou vládu ztrácí,
hranice světa nekončí,
dálky spojují lehce ptáci,
myšlenky sítě pavoučí.

V kůži se vpíjí zvláštní chvění,
snad spojení dvou věčných já,
kdo nevnímá, tak neocení,
jaká ta chvíle kouzelná.

Podvečer decentně se pyšní
hedvábím s miliony hvězd,
pak jedna, jak když padá z výšin,
touhu v skutečnost slíbí vplést.

Tajemno noci náhle hladí,
teplo i chlad se potkají,
okamžik střízlivost zahání
a duše chóry zpívají.

S rosou pak obzor od červánků
jakoby studem zrůžoví,
strom, němý strážce vzdušných zámků,
čeho byl svědkem, nepoví...