Prvorozená

Namaluj Zemi,
stvořitelku světa.
Namaluj Zemi,
pohleď, tvá paleta čeká.

Namaluj
trsy trávy namísto jejích řas,
hluboké tůně místo jejích očí.
Barvu sakur míti bude její vlas,
ale rtů, jejích rtů se každý bojí.

-Její rty budou podobu černého lesa mít,
kde temnota a zloba spočívá.
Její rty však budou i zlaté sny Slunce snít,
kde elf u jezera zpívá.-

Vždy zelenými lesy na ramenou.
bude se pyšnit.
Bude mít nejvyšší hory místo prsou,
na jejich vrcholcích bílý sníh.

-Jediná její slza jezera tvoří.
Jediný její výdech města boří.
Smutkem život dává.
Štěstím si na smutek zakládá.

Koloběh života udává její tep,
srdce ze zlata a hedvábí jehož je střed.
Zelené plíce, kyslíku plné
a s každým nádechem život dál plyne.

Je snad bujnější fantazie?
Kdo dokáže splést země divoké prérie,
namalovat barvu moří?
Proč oheň teplem hoří?
A proč svět láskou žije?

Jsem důkazem tvé důvěry?
Dala jsi nám svou lásku.
Řídíme se silou tvého hlásku,
ale čím to, že mu člověk nevěří?-

Pláň dlouhá kam až oko dohlédne,
tam, kde vše začíná a končí.
Toť její bříško, z písku a kamene,
s oázou, kde štěstí své nohy smáčí.

Pole, kde zrají rajské plody
smyslnosti a hluboké vášně
Tam řeky rozesílají své vody
V klíně, kde srdci je jen krásně

Kam nevkročí žádná noha,
tam ta její osamoceně vládne.
Širá moře, azurová jak obloha,
deset perel, kam ruka nedosáhne.